2 Samuel 19

Czech

← Chapter 18 Jump to: Chapter 20 →

1Král byl otřesen. S pláčem stoupal do horní místnosti brány a cestou naříkal: "Synáčku Abšalome, synáčku můj! Synáčku Abšalome! Proč jsem jen místo tebe neumřel já, Abšalome? Synáčku můj, synáčku můj!"

2Joábovi bylo oznámeno, jak král pláče a naříká pro Abšaloma.

3Když vojsko uslyšelo, jak král truchlí nad svým synem, vítězství toho dne se všem obrátilo v nářek.

4Vojáci se toho dne kradli do města, jako se krade vojsko, které s hanbou prchlo z boje.

5Král si zakryl tvář a hlasitě bědoval: "Synáčku Abšalome! Abšalome, synáčku můj! Synáčku můj!"

6Joáb tehdy šel za králem domů a řekl: "Dnes jsi urazil všechny své muže, kteří dnes tobě, tvým synům a dcerám, tvým manželkám i konkubínám zachránili život.

7Miluješ ty, kdo tě nenávidí, a nenávidíš ty, kdo tě milují! Dnes jsi ukázal, že tví velitelé ani vojáci pro tebe nic neznamenají. Dnes je mi jasné, že kdyby Abšalom žil a my všichni dnes byli mrtví, byl bys spokojen.

8Tak se vzchop a jdi povzbudit své muže! Přísahám při Hospodinu, že jinak s tebou do večera nezůstane jediný z nich. To pro tebe bude horší neštěstí než všechno, co tě potkalo od mládí!"

9Král tedy vstal a posadil se do brány. Když se všichni vojáci dozvěděli, že král sedí v bráně, celé vojsko před králem vykonalo přehlídku. Ostatní z Izraele se rozutekli, každý odkud přišel.

10V celém lidu, ve všech izraelských kmenech se dohadovali: "Král nás zachránil z rukou našich nepřátel; vysvobodil nás ze spárů Filištínů. Pak ale uprchl ze země před Abšalomem

11a Abšalom, kterého jsme si pomazali za krále, padl v boji. Na co tedy čekáte? Proč nepřivedeme krále zpět?"

12Když se do králova domu doneslo, o čem mluvil celý Izrael, vzkázal král David kněžím Sádokovi a Abiatarovi: "Vyřiďte judským stařešinům: Proč máte být poslední při králově návratu domů?

13Jste mí bratři, má krev a tělo - proč máte být při návratu krále poslední?

14A pokud jde o Amasu, tomu vyřiďte: Nejsi snad má krev a tělo? Ať mě Bůh potrestá a ještě mi přidá, jestli se nestaneš natrvalo mým vojevůdcem namísto Joába."

15Tím si naklonil srdce všech obyvatel Judska. Jednomyslně králi vzkázali: "Pojď se vrátit i se všemi svými muži."

16Král se tedy vypravil zpět. Když dorazil k Jordánu, judští muži vyšli králi naproti do Gilgalu, aby ho převedli přes Jordán.

17Také Šimei, syn Gerův, Benjamínec z Bachurim, si pospíšil a vydal se s judskými muži přivítat krále Davida.

18Byla s ním i tisícovka mužů z Benjamína a také Cíba, sluha ze Saulova domu, a jeho patnáct synů a dvacet služebníků. Ti před králem vběhli do Jordánu,

19že se budou brodit tam a zpět, aby přepravili královský dvůr a splnili každé královo přání. Když už měl král překročit Jordán, Gerův syn Šimei padl před králem k zemi

20se slovy: "Kéž mi to můj pán nepočítá za vinu a kéž zapomene, čím se tvůj služebník provinil onoho dne, kdy můj pán a král opouštěl Jeruzalém; kéž to král nechová v srdci.

21Zhřešil jsem - to tvůj služebník ví. Pohleď ale, přišel jsem dnes svému pánu a králi naproti jako první z celého domu Josefova."

22Abišaj, syn Ceruji, ho přerušil: "Nemá snad Šimei zemřít? Vždyť zlořečil pomazanému Hospodinovu!"

23"Co je vám do toho, synové Ceruji?" odpověděl mu David. "To mi dnes musíte dělat žalobce? To by dnes měl v Izraeli někdo zemřít? Copak nevím, že jsem dnes opět králem Izraele?"

24Poté se král obrátil k Šimeimu: "Nezemřeš," řekl a potvrdil to královskou přísahou.

25Také Mefibošet, vnuk Saulův, šel přivítat krále. Nedbal o své nohy ani o své vousy a oděv si nepral ode dne králova odchodu až do dne jeho vítězného návratu.

26Když přišel do Jeruzaléma přivítat krále, král se ho zeptal: "Proč jsi nešel se mnou, Mefibošete?"

27Ten odpověděl: "Pane můj, králi, můj sluha mě oklamal! Řekl jsem mu: ‚Osedlej mi osla, nasednu na něj a pojedu s králem!' Víš přece, že tvůj služebník je chromý.

28Jenže on mě, tvého služebníka, u tebe pomluvil. Můj pán a král je ale jako Boží anděl. Udělej tedy, co pokládáš za dobré.

29Celý můj otcovský dům si přece od tebe zasloužil smrt. Ty jsi ale svému služebníku dovolil jíst u tvého stolu. Jaké další právo bych ještě měl chtít? Čeho bych se ještě u krále dovolával?"

30"Nech už těch řečí," přerušil ho král. "Říkám: To pole si s Cíbou rozdělíte."

31"Ať si klidně vezme všechno," řekl na to Mefibošet, "hlavně že se pan král v pořádku vrátil domů!"

32Také Barzilaj Gileádský se vypravil z Rogelim a provázel krále až k Jordánu, aby se tam s ním rozloučil.

33Barzilaj byl už velmi starý, bylo mu osmdesát let. To on se o krále staral během jeho pobytu v Machanajim, neboť to byl zámožný člověk.

34Proto král Barzilajovi nabídl: "Pojď se mnou. V Jeruzalémě se postarám já o tebe."

35Barzilaj ale namítl: "Kolik let života mi ještě zbývá, abych šel s králem vzhůru do Jeruzaléma?

36Je mi už osmdesát let. Copak ještě rozeznám dobré od špatného? Copak by tvůj služebník vůbec věděl, co jí a pije? Slyšel bych ještě hlas zpěváků a zpěvaček? Proč by tvůj služebník ještě měl být mému pánu a králi břemenem?

37Tvůj služebník vyprovodí krále jen kousek cesty, k Jordánu. Proč by se mi král tak štědře odplácel?

38Dovol prosím svému služebníku, aby se vrátil. Ať zemřu ve svém městě, kde je hrob mého otce a matky. Mého pána a krále ale může doprovodit zde tvůj služebník Kimham. K němu se zachovej, jak uznáš za dobré."

39Na to král řekl: "Ať tedy se mnou jde Kimham, a já pro něj udělám, co uznáš za dobré. Splním ti, cokoli si budeš přát."

40A tak král se všemi svými lidmi překročil Jordán. Políbil Barzilaje, požehnal mu a on se vrátil domů.

41Král pak pokračoval do Gilgalu doprovázen Kimhamem. S králem šlo celé judské vojsko a polovina izraelského vojska.

42Vtom ke králi dorazili také ostatní Izraelci. "Jak to, že si tě ukradli naši judští bratři?" ptali se. "Jak to, že sami přepravili krále i jeho dvůr a všechny Davidovy muže přes Jordán?"

43"Král je přece náš příbuzný," řekli jim na to Judští. "Proč se kvůli tomu zlobíte? Copak jsme krále vyjídali? Nebo nás zahrnul nějakými dary?" Izraelci jim ale odpověděli: "Máme na krále desetkrát větší nárok - David nám patří víc než vám! Jak jste námi mohli takhle pohrdnout? My jsme přece byli první, kdo začal mluvit o králově návratu!" A Judští muži pak Izraelcům odpovídali ještě ostřeji.

← Chapter 18 Jump to: Chapter 20 →